Jak se cvičí Silat v Malajsii
Bojovým uměním se věnuji 37 let a Silat mě poprvé zaujal zhruba před dvaceti lety. Několik posledních let se věnuji stylu, který je známý jako Silat Harimau Berantai. Jde o starobylý bojový styl, který se specializuje především na použití různých čepelových zbraní v boji, přestože obsahuje i mnoho technik neozbrojeného boje. Mým učitelem byl profesor Jak Othman, který však bohužel před několika měsíci zemřel.
Profesor měl řadu žáků v Malajsii, v Evropě i v USA. Někteří opustili Harimau Berantai klan ze své vůle a věnovali se jiným bojovým stylům nebo začali vytvářet své vlastní styly boje a seberealizovali se tímto směrem. Zůstala jenom hrstka „věrných“. Mezi těmi, kteří vytrvali po boku profesora až do jeho posledního dne, jsou guru Ammir a cikgu Azhan. Strávili výukou u profesora zhruba posledních jedenáct let, počínaje běžnými každodenními tréninky, přes asistenci při trénincích, seminářích, webinářích a online výuce, až po plnohodnotný zástup v posledních měsících života, kdy na tom profesor nebyl zdravotně dobře a většinu času trávil na lůžku. Doslova do posledního okamžiku profesor vyučoval, předával informace, techniky a taktiky těmto dvěma studentům a to i v průběhu své hospitalizace a navzdory těžkým zdravotním problémům, kterým čelil.
muži „pochodeň“ a rozhodli se dále šířit bohaté znalosti, které získali. Nejde zdaleka jenom o zmíněné bojové umění, bavíme se zde i o Silat Tomoi, Silat Gayong Harimau a mnoha dalších znalostech, které dosud v plné šíři nebyly odhaleny veřejnosti; profesor byl mistrem sedmi stylů a mnoho ze svých „triků a tajemství“ se rozhodl odhalit až právě v posledních letech nebo měsících. Instinktivně tak vzali guru Ammir a cikgu Azhan na sebe ono břímě a převzali tělocvičnu i s vybavením a zbraněmi, stejně jako organizaci tréninků a výuky v Malajsii i na mezinárodní úrovni.
Aby to neměli příliš lehké, rozhodl jsem se, že jejich počínání podrobím náročné zkoušce a po předchozí domluvě jsem je v září navštívil v Malajsii, kde jsem absolvoval intenzivní třítýdenní výuku bojového umění Silat pod jejich vedením. Oba gentlemani byli z této akce trochu nervózní a panovaly jisté obavy o tom, jak to celé bude probíhat. Jednak se považovali za příliš málo zkušené a mladé (guru Ammir má 35 a cikgu Azhan 34 let), jednak nic podobného nikdy nedělali a je třeba vzít v úvahu, že od profesorovy smrti uběhlo jenom pár měsíců a spousta záležitostí ještě ani zdaleka nebyla dokončena, včetně např. majetkového vypořádání nebo náročné rekonstrukce tělocvičny.
Ukázalo se však, že nic z toho nám nebylo překážkou a veškeré obavy z jejich strany byly naprosto zbytečné. Já se obával pouze náročné cesty tam a zpět, dlouhého pobytu na opačném konci světa a případných kulturních záležitostí, nástrah odlišného prostředí, ale třeba i toho, jak si můj chatrný trávicí systém poradí s místní stravou. Pokud jde o guru Ammir a cikgu Azhan, neměl jsem žádné obavy. Znám se s nimi již velmi dlouho, vím dobře, jak vystupují, jak jednají s lidmi, jak hluboké jsou jejich znalosti i to, jak učí Silat. V tomto směru jsem neočekával žádné zklamání. Přesto mě tito lidé v mnoha směrech dokázali mile překvapit. Co na mě obzvláště zapůsobilo, byla jejich vstřícnost, srdečnost, otevřenost a přátelský přístup.
Cvičilo se každý den, snad s výjimkou jediného, kdy jsme absolvovali výlet do vzdáleného Penang Pulau a museli jsme přespat u známého v jeho bytě. Tréninky probíhaly vždy večer od 20:00 a to hlavně kvůli přílišnému vedru. Ve večerních hodinách je cvičení v tropickém klimatickém pásmu poněkud snesitelnější. Tréninky trvaly s krátkými přestávkami zhruba 4 až 5 hodin. Cvičení komplikuje nejenom vysoká teplota, ale i vlhkost vzduchu, takže každý trénink je doprovázen silným pocením a není neobvyklé vypít během cvičení 3 litry tekutin a po odchodu z tělocvičny a příchodu na hotelový pokoj to završit ještě dalším 1 až 2 litry tekutin, než jdete do postele. Dokořán otevřená okna a neustále rotující větráky visící pod stropem jsou během tréninků naprostou nutností.
Věnovali jsme se výuce boje s nožem ve standardním i reversním úchopu (belati), boji s karambitem, kopům a úderům (pukulan), pákám a škrcením (kuncian). Velmi zajímavá a podnětná byla i výuka boje se dvěma noži současně a kombinaci, která je specialitou našeho stylu, a tou je boj s karambitem v levé ruce a nožem v pravé ruce. Jistý čas jsme věnovali i méně obvyklým zbraním jako je Kapak Kecil (malá sekerka), kombinacím zbraní, jako je trojzubec Tekpi a mačeta Lading Utara či párovým cvičením / drilům zvaným Pelampas. K mému velkému potěšení jsme otevřeli i taková témata, jako je vrhání nožů a dalších zbraní v boji, základní metody útoku v Silatu, zákeřné zbraně jako Serbung Perang (válečný prach) anebo taktiku boje proti více protivníkům. Během těchto náročných tréninků jsme si dokázali najít i čas na certifikaci v několika z těchto oblastí našeho studia.
Každá zkouška zahrnuje nejenom opakované bezchybné provedení všech vyžadovaných technik v maximální rychlosti, ale i jistý stupeň sebejistoty, kontroly, nadhledu při provádění, včetně odpovídajícího emočního a psychického naladění, doprovázeného vnějšími projevy, jako je správné dýchání nebo výkřik. Zkouška je náročná a nikdo vám nic neodpustí. Projít zkouškou není snadné a to, že se se svými učiteli dlouho znáte, vám nijak nepomáhá. Vždycky jste u toho patřičně nervózní a snad je to tak i správně. Odměnou vám bude slastný pocit, když váš učitel řekne: „Prošel jsi!“.
Tři týdny se původně zdály hodně, ale uteklo to více než rychle. V mezičase jsme stihli navštívit několik přátel, kteří se věnují výuce našeho bojového umění v odlehlejších částech Malajsie, navštívili jsme hrob našeho učitele profesora Jaka Othmana, muzeum tradičních zbraní, několik turisticky zajímavých lokalit a spolu jsme objevovali krásy místní divoké přírody. Ani se nenadějete a už stojíte s kufry na letišti, čekáte na odlet vašeho letadla a jen těžko potlačujete slzu v oku při pomyšlení na to, že se musíte na dlouhou dobu rozloučit s lidmi, kteří vás přijali mezi sebe a stali se vašimi přáteli.
Hodně lidí po dlouhé roky přemýšlí o tom, jestli má smysl cestovat za výukou bojových umění daleko do Asie, do kolébky jejich vzniku. Je to náročné po všech stránkách, nemá smysl si nic zakrývat. Stojí to hodně času, energie a také peněz. Riskujete, že se vám budou smát pro vaši nízkou znalost, že se zamotáte do složitých kulturních nebo náboženských specifik anebo, že se zřítíte k zemi s nějakým tím Boeingem – mají teď celou řadu problémů. Mě se ale nikdo nesmál, ze všech složitých záležitostí jsem se nakonec vymotal bez úhony (aspoň myslím) a Boeingu jsem se dokázal úspěšně vyhnout (i když jsem si pro jistotu zvolil sedačku blízko nouzového východu). Nemusíte se ničeho bát. Našetřete trochu peněz, udělejte si na to čas a prostě vyrazte. Žijeme jenom jednou.
Stojí to za to nebo to nestojí za to, toť otázka. Je velkým trendem v posledních letech učit se na dálku nebo z YouTube a dalších sociálních sítí. Klub bojových umění si dnes otevírá každý, kdo má dvě ruce a nohy, lidé zakládají vlastní školy a styly jako na běžícím pásu, aniž by měli dostatečné zkušenosti nebo kvalifikaci. Za svoje učitele a délku studia u nich se mnozí stydí, proto o nich raději nepíší a ani se k nim otevřeně nehlásí. Ale proč ne, vždyť žákům to vlastně ani nevadí, neptají se, neprověřují a nepátrají. I pro bojové znalosti se vžil termín „z druhé ruky“, často ale jde spíše o ruku desátou nebo patnáctou. My však u nás máme jedno rčení, které se pro tuhle situace velmi hodí. Nač pít z řeky, když mohu pít přímo z pramene!
Guru Ammir a cikgu Azhan mají velké plány. Chystá se v různých podobách výuka online, včetně webinářů pro veřejnost, v plánu je pokračovat v tradici letních kempů v Malajsii (snad už příští rok) a když Bůh dá a bude dostatečný zájem, vyrazí tito talentovaní mladí mistři i na turné po Evropě a USA. Neváhejte je oslovit!
